Regionální muzeum v Českém Krumlově – Staré světlo a prales vědomí

Pozadím společné výstavy Zdeňka Chmelaře a Tomislava Lauxe jsou roky přátelství překonávajícího generační i zeměpisné vzdálenosti.

Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, sochař Zdeněk Chmelař (*1972), žije v Českých Budějovicích a pracuje v ateliéru na okraji Přísečné u Českého Krumlova. Tedy blízko města, kde získal vůbec první vzdělání v oboru. Oproti němu Laux (*1939), rodák ze srbského Barajeva, žije od svých šestnácti let v Německu, kde také v šedesátých letech vystudoval na umělecké akademii v Hamburku. O desetiletí později se však dobrovolně umělecky odmlčel a k vlastní praxi se vrátil až počátkem let devadesátých. Respekt a důvěra, kterou k sobě autoři chovají, narůstá od jejich setkání v Německu, kdy Laux tehdy začínajícího českého sochaře podpořil v prvních krocích na zahraniční scéně. Ve společnou výstavu ovšem přátelství přerostlo teprve před pěti lety ve Wortnerově domě Alšovy jihočeské galerie (kurátor: Vlastimil Tetiva).

Pro druhá setkání je příznačné, že potvrzují některé aspekty vytvořeného vztahu a zároveň ho dál posouvají. V případě jejich druhé společné výstavy „Staré světlo a prales vědomí“ je přitom zajímavé, z jak vzdálených pozic k sobě přistupují. Oba prezentují nové práce: Laux sérii závěsných objektů z plexiskla a Chmelař dřevěné sochy doplněné o detaily z cínu. Laux přitom jednoznačně upřednostňuje abstraktní geometrické formy, zatímco Chmelař figurativní náměty. Také nenarativnost a technicistní provedení Lauxových objektů z mléčného, polopropustného materiálu kontrastují s o poznání surovějším opracováním Chmelařových dřevěných „totemů“. „Jejich práce jako by byly vzájemnými protipóly“, komentuje výstavu teoretik umění Jiří Ptáček. „Společné výstavy ale vždy smývají ostré hrany individualit a uvolňují prostor pro nové obsahy, které by bez partnerství nevznikly. A právě díky tomu si, navzdory všem odlišnostem, můžeme všimnout, že Laux i Chmelař spějí k elementárnosti, ale i toho, že každý svým způsobem jakoby pátral po určité prapodstatě. Chmelařovy sochy jsou jednoznačně symboličtější. Klidně bychom o nich mohli mluvit jako totemových bytostech vystupující z bažin dávnověku“, naráží Ptáček na fakt, že autor pro některé použil tisíce let starý fosilní dub. „Nejsou ale odvozeny z konkrétních mytologií, pro Chmelaře jsou zejména sestupem do vlastní mysli k jeho archaickým archetypálním vrstvám. A právě díky nim můžeme pohlížet i na Lauxova díla nejen jako na estetické variace, ale rovněž jako na ohledávání geometrických zákonitostí, které nacházíme v přírodě i v hlubších úrovních lidského vědomí.“

Výstava „Staré světlo a prales vědomí“ v Regionálním muzeu v Českém Krumlově potrvá do 6. ledna 2019.