Lubomír Martínek

Popis subjektu

Prozaik a esejista Lubomír Martínek se narodil 9. května 1954 v Českých Budějovicích. V roce 1974 absolvoval strojní průmyslovku, v letech 1975-1976 pracoval jako dělník v ČKD Kompresory a jako kulisák v Divadle Na Zábradlí.
V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání (sociální asistent, konstruktér, řidič, malíř pokojů, tlumočník, stavitel a přepravce lodí, námořník ad.) V Paříži spolupracoval s Jiřím Kolářem na Revue K. Po roce 1989 žije střídavě v Čechách a v Paříži.

Jedním z klíčů k mnohovrstevnatému prozaickému a esejistickému dílu Lubomíra Martínka je hledání ztracené identity moderního člověka. Místo lidí zabydlených ve zdravém egoismu, místo renesančních kondotiérů faustovského a quijotovského individualismu se podle Martínkova názoru potácejí v současném světě stíny jedinců, kteří vykazují silné narcistní sklony a chtějí “žít a zemřít před zrcadlem” (Baudelaire). Narcismus vede k odcizenosti. Člověk se pro své okolí i sebe sama stává cizincem: nikoliv však dobrovolným cizincem camusovského typu, ale variantou věčného ahasverského poutnictví, blížencem “kulhavého poutníka” Josefa Čapka, pokračovatelem středověkých tuláků a bláznů, znovuožívajících v obludných fraškách Ghelderodových a v benátském maškarním reji, odehrávajícím se na pozadí rozpadajícího se města-světa. V esejistické knize Palimpsest je cizinec definován jako jedinec, který nežije ve smečce, ale v osamělosti. Je vlkem-samotářem, vnitřním exulantem, který hledá domov a ví, že někde kolem něho takový zlomek domova existuje. Ale je zároveň předobrazem dalšího, vyššího stupně tuláctví, jímž je “nomád”. Nomád je bytostí na odchodu, se zdviženou kotvou, člověkem, který se vydává na poušť nebo se odtrhává od domovského břehu: “Nomád je cizinec, obohacený o odchod, o pohyb,” píše Martínek. Stává se tažným ptákem, “masakruje samozřejmost”, hledá výlučné a neobvyklé, je věčným dobrodruhem a obchodníkem s nejistotou. Ale i on musí jednoho dne vplynout v osud bytosti, která už nezná vůli k návratu, bytosti, jež se z člověka proměňuje v “blouda”. Bloud je jakousi “třetí odmocninou cizince”, ale sám přerod nomáda, bytosti v pohybu, v statického blouda, který smí setrvávat na jediném místě, v kruhu vlastní osamělé volnosti, je dlouhým a bolestivým procesem. Pakliže cizinec a nomád postrádají identitu, bloud se k ní paradoxně blíží, protože má v sobě vědomí jakéhosi věčně pohyblivého, přesouvajícího se domova, jímž je svět na rozhraní, svět pobřežní, mezi krutou fádností pevniny a nietzscheovskou radostí z neohraničenosti mořských dálek. Život se v této Martínkově tulácké triádě, jež je zároveň modem vivendi nadčasového beatnictví moderního člověka, opravdu podobá tajemnému svitku, pergamenovému palimpsestu, z něhož byl původní text seškrabán a jenž byl popsán novým textem. Od roku 1979, kdy Martínek emigroval do Paříže, je jeho dílo prosycené francouzským racionalismem a intelektuálstvím karteziánského ražení, ale i pocitem citové nezakotvenosti, jakéhosi životního deficitu, který sahá po rozličných náhražkách a zástupných vášních. Jeho románové světy jsou fragmentární a paralelní, do jisté míry i schizoidní, protože jsou naplněny údělem emigranta, který se odrodil, pohybuje se na jedné noze, tleská jednou rukou, a chtěl by se dobelhat zpátky na ztracený ostrov domova. Kerouakovský způsob bytí “na cestě” je jednou z významotvorných linií krátkých próz, shrnutých do knihy Linka č. 2. Názvy stanic pařížského metra jsou pomyslným orlojem, disparátní časomírou, kterou chce vypravěč-pasažér přesáhnout něčím, co bylo, co se odehrávalo v téměř neskutečné dálce a co se před jeho zrakem rozvlní jako děsivý sen. V dalším Martínkově putovním textu Mys dobré beznaděje je čtenář svědkem cesty, vedoucí exotickými kulisami Dálného Východu, prodchnuté mystikou a zenovým buddhismem. Může ji ale vnímat i jako pokus o omezení svobody neidentického člověka, který při hledání vlastního já prochází pokušením “věčné cesty” asijským a posléze i staroanglickým venkovem. Dva jakoby z antiky se zrodivší postmoderní protagonisté, Nausinoos a jeho družka Nausikaa, jsou průběžnými nomády s touhou dostat se až k dřeni bloudů neboli k těm, kteří mají rozvinuté plachty, ale zůstávají v zajetí pobřeží. V knize Persona non grata se cesta vnějškem , po okrajích vzdálených světů, obrací v spletitější cestu lidským nitrem. Je to jakýsi fiktivní deník muže, čekajícího na přidělení francouzského občanství a vyplňujícího čas tím, že se snaží popsat každý detail, průběh každé vteřiny. Martínkův literární postup se dostává do blízkosti tak zvaného francouzského nového románu, próz Robbe-Grilletových a Nathalie Sarraultové, nicméně experimentálnost tohoto textu není tak důležitá jako vnitřní kafkovský kolorit postavy, chycené do úřední moci, která vrací paradoxně hrdinu od člověka přežívajícího, od cizince, k muži, který je nucen komunikovat se světem. Plavba, loď, pessoovsky vnímaný přístav jsou klíčovými obrazy i jiných próz. Vždy se odehrávají v prostoru jakéhosi bezmístí a bezčasí. Proto Martínek pojmenoval jednu ze svých “bezbřehých” knih příznačně Sine loco-Sine anno. Po roce 1989 se autor pravidelně objevuje v Praze, ale před českým marasmem vždy znovu emigruje do bohémské neohraničenosti Paříže a diskursivnosti Francie. I vnějškově se tak u něho prohlubuje tísnivé téma “bloudova návratu”, téma až joyceovsky odysseovské. Rozpětí mezi domovem a emigrací je zpracováno i v próze Opilost z hloubky. Návrat do rodiště, nalezení domova, je konfrontováno opět s postulátem věčného tuláctví, které je podle Martínka nejadekvátnějším způsobem života dnešního člověka v globálním světě, “v němž se plody musejí trhat nezralé, aby přečkaly cestu.” Žít tady i tam, v ráji i na zemi, na cestě i mimo ni, se pokoušejí čtyři hlavní postavy exulantů, solitérů a vlastně bezdomovců, kterým stačí ke štěstí jen málo přátel a hodně osamělosti.

/zdroj:http://www.czechlit.cz/autori/martinek-lubomir/

Informace o subjektu

Životopis

Prozaik a esejista Lubomír Martínek se narodil 9. května 1954 v Českých Budějovicích. V roce 1974 absolvoval strojní průmyslovku, v letech 1975-1976 pracoval jako dělník v ČKD Kompresory a jako kulisák v Divadle Na Zábradlí. V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání (sociální asistent, konstruktér, řidič, malíř pokojů, tlumočník, stavitel a přepravce lodí, námořník ad.) V Paříži spolupracoval s Jiřím Kolářem na Revue K. Po roce 1989 žije střídavě v Čechách a v Paříži.

Kontaktní informace

Jméno: Lubomír Martínek
Webové stránky: www.czechlit.cz/autori/martinek-lubomir

Adresa

Město: České Budějovice
Okres: České Budějovice
Kraj: Jihočeský kraj

Kategorie umělce

  • Umělec | Literatura
  • Umělec | Literatura | spisovatel

Vyhledávání v databázi







Vyhledávání v kalendáři









TOPlist